Menu
Muzeum Bílá Voda

Titulka - pův

Na muzejní expozici se můžeme dívat různými způsoby. foto

Můžeme se nechat vést její textovou složkou, vrývat si do paměti jména a letopočty, porovnávat své školní vědomosti s daty obsaženými na informačních panelech. Můžeme škodolibě hledat chyby autorů expozice a sestřenici pak nadšeně telefonovat o svých nálezech. Můžeme nesouhlasit a protestovat proti pojetí uvedených historických událostí a faktů a do pamětní knihy pak anonymě čmárat sprosté obrázky a vpisovat vulgární věty.

Z takto vnímané expozice pak odcházíme poučeni a prostor muzea tak splnil svou deklarovanou  výchovnou a vzdělávací úlohu.

Můžeme ale prostor expozice vnímat i jako výtvarnou galerii.

Postát před zašlými obrazy, nechat do sebe vstoupit sílu starých předmětů bez toho, že bychom hledali jejich popisky. Můžeme sami vstupovat do příběhů dávno mrtvých a často jen vírou vedených umělců, jejichž jména ani dnes, ani tehdy nikdo neznal. Můžeme se nechat prostupovat tajemstvím a nehledat jeho kód.

Z takto vnímané expozice pak vystupujeme možná nedotčeni intelektuálním poznáním, ale určitě emocionálně obohaceni o sdílení starých a dnes možná už zapomenutých pocitů tajuplných rozkoší a slastí.

To co ale hledám (a málokdy nacházím) já osobně, je vnímání expozice jako prostoru jakési „kunst kamery“ - snad kabinetu kuriozit, kde jako divák nevycházím z údivu a žasnu nad každým jednotlivým exponátem, stejně jako sám nad sebou, vetknutým do tohoto „theatrum mundi“.

Když Petr Veliký v ruském Petrohradě otevřel v roce 1727 první Kunstkameru, definoval ji jako expozici „zaměřenou na zachování přírodních a lidských kuriozit a rarit“. Její dnešní sbírka čítá více než 2 miliony předmětů. Prohlídka muzea je útokem na všechny smysly a burcuje v nás hluboko zasuté atavistické pocity. Ven pak vycházíme možná trochu vysvlečeni ze svých obvyklých představ o realitě, ale určitě proměněni - spirituálně proměněni.

A takové chci muzeum v Bílé Vodě – proměnlivé a proměňující.

Muzeum v Bílé Vodě, zaměřené na historii oněch třech „i“ obsažených ve značce muzea a vyjadřujících tři pojmy z historie, minulosti a (snad) budoucnosti obce, mohlo být před lety daleko plnější sbírkou. Mnoho se poztrácelo, spálilo, rozkradlo. Mnoho z toho, co hluboko

v sobě obsahuje nejen naši minulost, ale i naši kulturu bez ohledu na národnost. Mnoho se ztratilo díky laxnímu přístupu, který jsme si vytvořili nejen k historickým událostem, ale i k našim vlastním předkům a jejich životu.

Přesto to, co se podařilo zachránit, torzo předmětů a vzpomínek z naší (i jejich) historie, je cennou vzpomínkou stejně jako důležitým varováním před zavíráním očí, nebo rovnou překrucováním celé historie podle toho jak a komu se to hodí.

Jak říkal moudrý pan Miroslav Horníček: „Budoucnost je jistá, to jenom minulost se neustále mění.“ Snažme se to změnit. Opírejme se o pevnou, poznanou a pochopenou minulost a měňme svou budoucnost.

Marek Dušák, režisér

(spoluautor expozice)


Kdysi George Santayana pronesl památnou větu.  „Kdo nezná svou minulost, je odsouzen jifoto opakovat“.

Dnes a denně na každém kroku zjišťujeme, jak tato slova nabývají čím dál víc na významu.  Ale i přesto, nebo právě proto jsme nepoučitelní a vnímáme historii jako něco co už tu bylo a co už se nemůže opakovat. A přitom stále děláme ty stejné chyby jako naši předkové.

Idea, která mě vedla k vytvoření tohoto muzea, byla změnit tento stav. Ukázat a naučit lidi kolem sebe vnímat historii místa kde žijí. Přiblížit jím všechny ty dějinné události, které po staletí formovaly Bílou Vodu. Zobrazit „příběhy“ historie, které jsou tak úzce spjaty s vírou a církvi a velmi se podobají „jízdě na horské dráze“. Ty okamžiky, kdy Bílá Voda je katolickou církví povznášena, ale také srážená dolů. Tento paradox je patrný s příchodem Piaristů – vzestup. Habsburské války, ztráta území, odchod Piaristů – pád. Příchod školských sester ze zrušeného kláštera v Breslau (Wroclaw). Vznik dívčí školy a Bílá Voda opět počíná nesměle oprašovat svou povadlou slávu.

Druhá světová válka, vyhnání původního obyvatelstva se silnou vazbou ke křesťanství a sociálnímu cítění. A s nimi i odchod tradic, zvyků, vztahů a sepjetí s územím. Příchod nových osídlenců, kteří jsou zde cizinci. Na hřbitově nemají své předky, nemají vztah ke zdejšímu kraji a tak se zde mnohdy chovají kořistnicky, aby záhy utekli zpět do vnitrozemí.

Osudy těch, kteří zde zůstávají, budují nové domovy a vazby, ale než si stačí získat vztah ke své „půdě“, přichází „bolševik“ s kolektivizací a s hesly o vládě jedné strany. A zase je vše jinak.

Přiblížit tu osudovou chybu, kterou tehdejší mocní udělali a která pro Bílou Vodu, na utrpení a slzách, znamenala zázrak a spásu – internaci řádových sester. Všech těch slabých a křehkých žen, ze kterých měla vládnoucí nomenklatura tak velký strach, že se je snažila uvrhnout do zapomenutí v té nejzapadlejší vesničce, kterou tímto de facto zachránila.

Chtěl jsem, aby zde bylo zřetelné i to třetí slovo, Integrace. Toto slovo, které symbolizuje odchod řádových sester po roce 1989 a příchod nových obyvatel Bílé Vody, mezi nimiž svým počtem výrazně vyčnívá jedna velká rodina z rumunského města Hunedoara.

Věřím, že se této expozici podařilo zobrazit genius loci tohoto kousku země, který je protkán takovým množstvím motliteb, že i přes svou odstrčenost nemůže být nikdy zapomenut.

Miroslav Kocián, starosta
(spoluautor expozice)

Titulka - pův

Provozní doba

Od 1. července do 31. srpna
Otevřeno denně: 9 - 17 hod.

Od 1. září do 31. října
Všední dny: 9 - 16 hod.
Víkendy a svátky: 10 - 16 hod.

Od 1. listopadu do 30. dubna
Všední dny: 9 - 16 hod.

Víkendy a svátky: zavřeno

Od 1. května do 30. června
Všední dny: 9 - 16 hod.
Víkendy a svátky: 10 - 16 hod.

Kde nás najdete

nahoru